JAK NA VENKOVNÍ DŘEVO

Z hlediska životnosti nátěrů ve venkovním prostředí patří nátěry dřevěných podkladů k těm nejproblematič­tějším. Dřevo při styku s vodou „pracuje“, je snadno napadnutelné mikroorganismy a vlivem vody a slunečního záření dochází k degradaci dřevní hmoty.

Venkovní nátěry by měly všem těmto nežádoucím jevům zabránit. Na rozdíl např. od kovů, které mají v závislosti na teplotě mnohem větší roztažnost, má dřevo jednu velkou nevýhodu. Kov totiž zvětšuje svůj objem v závislosti na teplotě naprosto rovnoměrně, a tak k jeho nátěrům můžeme použít barvy, které mají roztažnost menší než 30–50 %. Dřevo sice nepodléhá tepelné rovnoměrné roztažnosti, ale díky své stavební struktuře, je požadavek na pružnost nátěru podstatně vyšší.

Působením povětrnostních vlivů může dojít ke vzniku prasklin právě podél jednotlivých „let“ a na čelním dřevě, zejména u špatně proschlého nebo neodborně opracovaného dřeva. V takových případech však nepomůže ani barva s průtažností větší než 100 %. To znamená, že samotný nátěrový film praskne až při natažení na více než dvojnásobnou původní délku. Musíme si totiž uvědomit, že v místě vzniklé praskliny dojde až k několikanásobnému zvětšení délky.

Včasným a kvalitním nátěrem můžeme dřevo proti poškození chránit. K dispozici máme opět celou řadu nátěrových hmot. Dříve se nejvíce používaly olejové (fermežové) barvy, později syntetické (alkydové) nátěry a dnes nejvíce vodou ředitelné nátěrové hmoty. Mají dvě velké přednosti – podstatně větší průtažnost a menší sklon ke „křídování“ než jejich předchůdci. Velmi důležitá je také životnost nátěrů, která je, jak prokázaly povětrnostní zkoušky mnohem delší.